Historie Nuselského údolí
Osídlení nuselské oblasti má velmi starou historii, kterou na přelomu 19. a 20. století potvrdily vykopávky spojené s novodobou výstavbou. Nejstarší archeologické nálezy poukazují na mladší dobu kamennou a další průzkumy potom dokazují stopy časných Slovanů. První písemnou zmínku o Nuslích nalezneme v zakládací listině Vyšehradské kapituly, které král Vratislav II. věnoval roku 1088 některé zdejší pozemky.
Zápis z 11. století zmiňuje v těchto místech dvě osady. Blíže Vyšehradu se nacházela Krušina a v dolině u Botiče osada nazývaná Nostuly. Další Nuselské pozemky daroval Vyšehradské kapli kníže Břetislav II. mezi roky 1092-1100. V zápisu z roku 1130 už je nuselská osada jmenována jako Neosvětely a rozdělena je do dvou částí, které dnes můžeme podle polohy označit jako Dolní a Horní Nusle. Dolní Nusle, též zvané Údolí, spadaly přímo pod správu Vyšehradské kapituly. Pozemky Horních Nuslí, položené výše ve stráni, byly užívány stolními úředníky - panskými kráječi, číšníky a stolníky. Nusle jsou v zápisech ze 12. stol. označovány též jako Nóstli, Nástly či Nósly, nebo o sto let později jako Neosly, Neosvětly a dále Nůsly nebo Nůsle v 16. století. Rozhraním oběma Nuslím bývala louka, na níž se v pozdějších dobách odehrávala slavnost Fidlovačka.
Nuselské osady byly obklopeny poli, loukami, zahradami, sady a chmelnicemi. První zmínka o vinicích pod Vyšehradem je datována rokem 1222. V tomto roce potvrdil král Přemysl Otakar I. vyšehradským kanovníkům užívání pozemků Dolních Nuslí s potokem Botičem. Drslav, děkan Vyšehradské kapituly, reorganizoval o rok později osady podle zásad zákupního práva a dal zřídit čtrnáct poplatných rolnických hospodářství. V roce 1323 byly Dolní Nusle děkanem vyšehradským rozděleny na třináct usedlostí a Horní Nusle byly o šest let později z Vyšehradské kapituly převedeny ke kostelu v Krušině.
Vinařství zažívalo zlatý věk za panování císaře Karla IV. a Nuselské údolí se svými vinicemi zasloužilo si své první vžité pojmenování "Valis Vinearum - Údolí viničné". Pokud se týče přírodních krás, byla to jedna z nejutěšenějších částí pražského okolí, kterou meandroval potok Botič. Tento potok však nebyl jedinou vodní plochou v Údolí, ale doplňovaly jej rybníky a další dva toky. Druhým v pořadí byl potok Vinný (později Mlýnský), který se nacházel výše nad Botičem v západní části Folimanky. Třetím bylo rameno potoku, který obtékal prostory Nuselského pivovaru. Oba zmíněné byly ovšem zřízené náhony z rybníků na Botiči a nejednalo se o samostatné vodní toky. Zdejší vody byly ve 14. století velmi bohaté na ryby, ale jejich lov byl osadníkům zapovězen, neboť právo rybolovu náleželo pouze děkanovi Vyšehradské kapituly.
Nusle v dobách husitských
Vláda Karla IV. znamenala pro Prahu obrovský přínos a její hranice se nevídaně rozrostly. Císařem založené Nové Město se přiblížilo Nuslím a oddělilo je od královského města opevněním. Tím se změnil i charakter místa a z utěšeného údolí se stalo údolí vojensky strategické. Pro přehled nad případným obléháním města byl pevnostním velitelstvím vydán zákaz výstavby ve vzdálenosti 600 sáhů od hradeb a rozvoj Nuselského údolí byl tudíž striktně vymezen.
To, co pro jedny znamená rozkvět, může se pro druhé stát zkázou a Nusle se první bouře dočkaly v podobě husitského kalichu. Němečtí křížovníci s počátkem války opustili Prahu a obec pražská snadno zabrala Nusle Horní. Dalším cílem Pražanů se stal Vyšehrad, který byl doposud jednou z bašt Zikmundova vojska. Při obléhání Vyšehradu vykopali Pražané příkopy a náspy od kostela v Krušině až k řece Vltavě a z druhé strany k potoku Botiči. V polovině září roku 1420 se na pomoc Pražanům dostavily voje táborských s Hynkem Krušinou z Lichtenburka a Viktorem Bočkem z Poděbrad. Husitské ležení se nacházelo v okolí kostela sv. Krušiny a postupně bylo doplněno dalšími oddíly. Královská posádka, stojící proti ohromné přesile, volala na pomoc Zikmunda, který sbíral vojsko na Moravě. Mezi Pražany a vyšehradskou posádkou bylo smluveno příměří do 8. hodiny ranní 1. listopadu - nedojde-li do té chvíle Vyšehradu pomoci, bude vzdán i s dělostřelbou. Zárukou byl posádce poskytnut čestný odchod a zásoba proviantu. Král Zikmund toho dne s vojsky přitáhl od Kunratic, ale pozdě a bitvu podle úmluvy prohrál. Pražané byli již pány vyšehradských bran, avšak Zikmund neměl v plánu odtáhnout s nepořízenou. Nebral ohledu na rady svých nejoddanějších, kteří jej od nevyrovnaného boje odrazovali a poražen na hlavu byl král nucen přenechat Pražanům s Táborskými památný a bojem zničený hrad.
Další obětí husitského vítězství se stala osada Krušina, která byla úplně zničena a její jméno nadále mizí z historie. Mnohem pozdější nástupkyně Krušiny se již k původnímu pojmenování nevrací a začne se nazývat po novém kostelu Pankrácí. S počátkem husitské doby přechází řádový a duchovenský majetek i s majetkem královským na pražské obce. V roce 1421 připadly oboje Nusle pod správu Nového Města pražského a do svého úřadu je převzal Václav Kunšík.
Novoměstští páni vlastnili Nusle do roku 1547, kdy byly po neúspěšném povstání proti Ferdinandovi I. Habsburskému zabaveny a darovány převorce zderazského kláštera. Následkem úpadku klášterní komunity byly však zderazské správě zase odňaty Ferdinandovým nástupcem Maxmiliánem II. a roku 1574 připojeny k důchodům královské komory, která je připojila k panství města Brandýs nad Labem. V těchto letech užíval Dolní Nusle s částí toku Botiče právník Natanael Hložek z Byslavic. Dědicem majetku Natanaela Hložka byl v roce 1608 bezdětný Mikuláš Hložek z Byslavic a po šesti letech se staly Dolní Nusle vlastnictvím jeho vdovy Benigny Opršalové z Jetřechovic. Dne 5. června 1628 byly Dolní Nusle prodány hraběti Sezimovi z Vrtby.
Švédské a pruské obležení
Druhá bouře zasáhla Nusle ve znamení švédské koruny. Na podzim roku 1639 a 1648 využívaly švédské dělostřelecké oddíly návrší Nuselského údolí k útokům na Vyšehrad a novoměstské hradby u Karlova. Dvě století stará historie, kdy Údolí vyvázlo z bojů bez významné újmy se tentokrát neopakovala a třicetiletá válka zde zanechala kruté stopy. V dochovaném zápisu pro daňové účely, tzv. berní rule, je v Dolních Nuslích uveden k roku 1654 jeden selský grunt a pět chalupnických usedlostí, z nichž jsou čtyři pusté. Zpustošeny byly i znovu zřízené vinice na Folimance a mnoho nuselských budov dlouho leželo v troskách. Přibližně v tomto období vzniká i místopisné pojmenování údolí Jammer Tal, neboli Údolí nářku. Z tehdy úředního jazyka německého vznikne později počeštěné označení Jamertál, či nověji Jamrtál.
Smrtí hraběte Sezimy z Vrtby v roce 1648 připadly Dolní Nusle dědictvím čtyřem jeho synům. Dodatečná dělba statků přiřkla Nuselské údolí synu Janu Františkovi v roce 1657. Syn Jana Františka, Jan Josef z Vrtby, který byl roku 1712 jmenován nejvyšším pražským purkrabím, odkoupil od Nového Města pražského všechny nuselské statky. Takto se v roce 1715 opět spojily obě části Dolních a Horních Nuslí v jeden celek a dalo se zde napočítat již 11 obytných stavení. V roce 1734 zdědil Nusle po hraběti Janu Josefovi z Vrtby jeho starší a stejnojmenný synovec Jan Josef hrabě z Vrtby.
Po vítězné bitvě nad císařskými vojsky u Štěrbohol se 6. května 1757 utábořil v Michli pruský král Fridrich II. a z nuselského návrší ostřeloval Nové Město pražské. Důsledkem obležení pruskou armádou byl odprodej Nuslí Janem Josefem hrabětem z Vrtby knížeti Jindřichu Pavlovi z Mansfeldu a na Dobříši dne 2. října roku 1758.
Nusle v 18. a 19. století
Roku 1770 dochází v Horních a Dolních Nuslích k očíslování domů a usedlostí. Bylo zde napočítáno 31 budov a oboje Nusle prošly rukama dalších majitelů. Po knížeti z Mansfeldu zdědila jeho majetek dcera Marie Izabela v roce 1780. Její choť, kníže František Gundakar Colloredo, po patnácti letech odprodal významnou část statků Josefu Václavovi, knížeti z Paaru. O dva roky později odkoupil část Nuslí iniciátor tvorby předměstské krajiny Jan Jakub svobodný pán Wimmer, c.k. plukovník a vojenský intendant. Za jeho působení vznikl dřevěný předchůdce Nuselských schodů a vystavěno bylo ohrazení toku Botiče. Na dosud pustých stráních, kolem opravovaných cest v Údolí, nechal vysázet stromy a v úpatí Nuselských schodů zpřístupnil kapli sv. Anny, která byla za josefínských reforem uzavřena. Popularita Jakuba Wimmera stoupala, avšak stejně rychle stoupaly jeho dluhy z realizovaných projektů, a proto byl nucen v roce 1809 Nusle prodat.
Od podplukovníka Wimmera poté odkoupil výhodný celek Nusle-Vršovice-Podolí Jan Filip svobodný pán z Wessenberka a z Ampringenu. V roce 1839 koupil toto panství Karel Josef svobodný pán Puteani a roku 1841 získal pozemky Jiří hrabě Buquoi z pražské univerzity. Nusle jsou tehdy zastavěny 70 domky s 512 obyvateli. Roku 1853 získaly Nusle stabilní katastr, ale při novém rozdělování země byly spojeny s Pankrácí, která vlastní katastr neměla. Úředním rozhodnutím je oblast nadále jmenována jako Nusle-Pankrác. Celý nuselský majetek přešel v roce 1857 do rukou Arnošta Procházky, který jej koupil za 320 000 zlatých. Procházka byl zároveň posledním, jenž vlastnil Nusle jako celek a stal se svědkem doby, v níž statky jednotlivce ustupovaly nevyhnutelné parcelaci pozemků určených k budoucí zástavbě.
Po porážce Rakouska-Uherska v roce 1866 je Praha prohlášena otevřeným městem a příměstské obce očekává podobný osud. Město pražské, ve snaze vyrovnat se evropským metropolím, potřebuje rozšířit své území o průmyslové zóny a nájemní nebo družstevní objekty. Nusle se prvního oživení dočkaly v letech 1870-72, kdy byla s výstavbou železniční tratě zbořena část novoměstských hradeb u Albertova. Jedinou spojnici mezi Prahou a Údolím tvořila do té doby slupská branka u bastionu sv. Leopolda v západní části Přemyslova náměstí.
Ke konci 19. století byly Nusle zázemím především drážních zaměstnanců, dělníků a drobných úředníků z Prahy. Zdejší průmyslová zóna v čele s nuselským pivovarem, továrnou vyrábějící mýdlo, margarin a svíčky, továrnou na kokosové koberce a mnoho dalších přivedla do obou Nuslí nebývalý stavební ruch. Pracujícím v těchto podnicích bylo zapotřebí vystavět obydlí, takže v roce 1880 v Nuslích s přidruženou Pankrácí stály již 203 domy s 5500 obyvateli. Na přelomu století jsou Nusle zastavěny 443 domy a počet obyvatel narostl na 20 122 osob. Takto pronikavý růst nuselských a pankráckých osad si vymohl výnos z 31. prosince 1898, kdy byly Nusle povýšeny na město a jejich starostou jmenován Jaroslav Mužík (1858-1924). Do Nuselského erbu byl tehdy umístěn vinný hrozen, který odkazuje na stařičké vinice v Údolí.
Starosta Mužík byl velkým milovníkem českých dějin a právě jeho zásluhou nesou nuselské ulice jména nejstarších postav naší historie. Starosta se také velkým dílem zasloužil o dějiny Jamrtálu, který byl tehdy periferií jak města Pražského, tak města Nuselského. Regionální geografickou nevýhodou Nuselského údolí byla totiž jeho obtížná obslužnost a nemožnost srůstu s ostatními městskými celky. Osa Údolí je zde rozdělena potokem a západní část podtržena hradbami Nového města a Vyšehradu. Mužík vyřešil ve Vídni průtahy s dodatečným probořením hradeb k uvolnění cesty pro povozy a v Nuselském údolí se během několika krátkých let zaplňují prázdné parcely obytnými domy. Kolem roku 1910 jsou Dolní Nusle napojeny na moderní pražskou kanalizaci s čističkou odpadních vod v Bubenči a regulováno je i koryto Botiče. Za výstavbou celé kanalizační soustavy, která slouží městu dodnes, stál mezi lety 1897 a 1915 stavební inženýr William Heerlein Lindley. Po roce 1910 Jaroslav Mužík ještě iniciuje osázení levého břehu Botiče a Přemyslovo náměstí stromovými alejemi.
Královským Vinohradům zajistilo zboření novoměstských hradeb přirozené propojení s Prahou, a tudíž i rychlý rozvoj včetně vybudování tramvajové tratě. Projekt z roku 1897 plánoval i kolejové spojení s Nuslemi na trase Vinohrady-Vršovice-Nuselské údolí-Vyšehrad, o rok později ale elektrické dráhy od těchto plánů upustily a vybudovaná trať měla v roce 1904 konečnou na Vinohradském nádraží. Důvodem byly hned dvě překážky na dnešní Bělehradské ulici. Nejprve bylo potřeba překonat železniční trať vybudováním podjezdu s viaduktem, a potom upravit most přes Botič, který nevyhovoval kolejovému provozu. Tramvajový provoz od Vinohradského nádraží do Nuslí byl zahájen až 4. října 1914 a trať končila u Nuselského pivovaru. Spojení se zanedlouho dočkal i střed Nuslí, dne 21. listopadu 1914, na konečné stanici Riegrovo náměstí. Dolní Nusle však oproti plánovanému spojení s Královskými Vinohrady propojuje s předstihem tramvajová linka č. 4 ve směru od Nového města, jež měla 6. ledna 1910 konečnou stanici Fričova v Jaromírově ulici. Tramvajové úseky Jaromírova a Riegrovo náměstí byly propojeny o tři roky později. Ke konci 20. let se již na jamrtálských zastávkách setkáme s elektrickou linkou č. 4, 13 a 18, krátce i s č. 21. Od roku 1933 zdejší tratě ovládly na dlouhou řadu let linky 4 a 14.
Prvního ledna 1922 mají Nusle s Pankrácí 737 domů a s více než 34 000 obyvateli se stávají součástí Velké Prahy. V římském číslování obvodů, zavedeným k 17. lednu 1923 na základě vládního nařízení č. 7/1923 Sb., byly Nusle označeny jako obvod Praha XIV, a Královské Vinohrady Praha XII. Tak se stalo, že levý břeh Botiče patřil k Nuslím, zatímco pravý k Vinohradům. Toto dělení existovalo až do 1. dubna 1949, kdy na základě vládního nařízení č. 79/1949 Sb., rozdělující nově Prahu na 16 obvodů označených arabskými čísly, bylo celé území Nuselského údolí včetně přilehlého Vyšehradu (tehdy Praha VI) připojeno k Novému Městu pražskému. Pro Nusle, které spravovalo Nové Město pražské od 15. století, se v tomto případě nic nezměnilo ani zákonem č. 36 z 9. dubna 1960, kdy došlo k novému rozdělení Prahy na 10 obvodů.
Novodobá zástavba se Dolních Nuslí nedotkla a zachovaly si svou podobu z první třetiny 20. století. Od roku 1993 je proto Nuselské údolí vyhlášeno Městskou památkovou zónou.
Jamrtál je území, které dnes v mapě Velké Prahy zabírá jen nepatrný prostor. Jeho malá rozloha přesto zasahuje do dvou pražských katastrů - Prahy 2 a Prahy 4, a do dvou městských částí - Nuslí a Vinohrad. Dějiny Údolí jsou sice ryze nuselské, ale každé jeho zákoutí sloužilo v průběhu doby rozdílným účelům a tudíž i zde vznikla potřeba rozdělit je do jednotlivých částí. V severní a jižní části panovala odjakživa zeleň a v přiměřené míře je tomu tak dodnes. Východní část Nuselského údolí je převážně průmyslovou zónou a jeho střed poskytl svou půdu k úplné zástavbě. Západní díl potom náleží parku pod Vyšehradem a náměstí.
Vážený návštěvník stránek jistě pochopí prozatímní mezery v následujícím popisu místa, neboť Údolí tvoří pestrou mozaiku, jejíž poskládání v celek je časově náročný cíl. Starousedlík může nabýt dojmu rozpačitosti v určování zdejších hranic, které si mnohdy nárokují pankráčtí, vyšehradští, hornonuselští nebo vinohradští. Procházky po místních ulicích jsou v popisu zatím roztěkané z místa na místo a skrz časovou osu, což by mohla být pro případné průvodce Jamrtálem svízel vyžadující fyzickou i psychickou odolnost. Při tvorbě stránek o Nuselském údolí byl však kladen velký zřetel na geografickou správnost a na pečlivý výběr historických pramenů. Připomínky, náměty nebo kritiky vážených návštěvníků stránek jsou pro jejich úplnost samozřejmě potřebné a autor je uvítá.